souboj na nože

Pokud se vám nepodaří vymluvit soupeři souboj na nože, a když nemůžete utéci, zkuste ho oblafnout nebo uhodit jakýmkoli způsoben a teprve pak můžete uvažovat o tom, že s ním budete bojovat nůž proti noži. Pouze v nejkrajnějším případě, jako poslední možnost a tehdy, když jste již vyčerpali všechny dostupné "uklidňující prostředky" a "úhybné manévry". Pak, pokud můžete, jej jednou mírně řízněte a ustupte dozadu. Ve chvíli "pravdy", kdy prožívá mírný šok následkem zranění, řekněte mu, že se mu to může přihodit znovu a že by měl vycouvat. Když mu upřímně řeknete: "Prosím tě, nechci ti ubližovat, jdi pryč, vezme to a krvácení mu bude dobrou záminkou k čestnému ústupu. Když se na vás vrhne znovu, nepůjde již o souboj, ale o boj na život a na smrt.

nůž

další věc je zachránit si za všech okolností chladnou hlavu, Obzvláště tehdy, dojde-li na nože. Jestliže ztratíte rozvahu, nekončí to s vámi dobře. Obzvláště s nožem vás může chladná hlava všechny zachránit před špitálem nebo před vězením.
Pokud nám to ještě nedošlo, říkám teď na rovinu, že nedoporučuji nikomu, aby vytáhl nůž před svědky. Mohlo by vás to uvrhnout do "těžkých životních podmínek". To znamená, že nás nadlouho nastěhují k velkým vlasatým chlapcům, kteří bývají překrásně tetovaní na nejroztodivnějších místech a milují sexuální výstřednosti.

Chlapeček

totiž téměř najisto počítá s tím, že požijete nůž raději než PUPI (můj zvláštní, velice oblíbený způsob boje založený na půllitru piva.Buď si zase sedneme a svorně se napijeme, nebo jím toho muže praštíme po hlavě. Koneckonců mládí i umění je vždy možné porazit vyšším věkem a lstí. V mládí mají tihle hoši ještě málo zkušeností, zase jim silně lezou na mozek hormony, takže jim to moc nemyslí). Hlavní zásada zní: udělat všechno možné i nemožné pro to, abyste nemuseli sáhnout po noži.

Můžete nu navrhnout,

že když se chce poprat za každou cenu, odevzdáte oba dva svůj nůž nezúčastněné osobě. Nebo, a to mám nejraději, řeknete mu, že se vážně nechcete prát. Krom toho, že je to nerozumné, má u sebe přece jen zbraň a mohl vy se dostat do průšvihu s policajty a tak. Takže by měl raději jít po svých. Když se na nás vrhne poté, co jste vše oznámili širokému okolí, a to i tehdy, nemá-li v ruce nůž, praštíte ho lahví od piva nebo svým půllitrem. Nebo nu přerazíte nohu v koleni a necháte ho tam svému osudu.

Když jste tlačeni ke zdi,

pokuste se přivolat pomoc zvenčí, pokud je to možné, když to nejde, máte pořád ještě na vybranou. Za prvé můžete utéci. Už obyčejná rvačka je dost zlá a nepříjemná, ale když dojde na nože, musíte udělat všechno pro to, abyste se konfliktu vyhnuli. Zavolejte hostinského nebo hostinskou a řekněte tak, aby to slyšeli všichni kolem, že odcházíte, abyste se nemuseli s tím hochem porvat. Když za námi chlapec vyjde až na parkoviště, nemůže už nikomu tvrdit, že jednal v sebeobraně, zatímco vy to tvrdit můžete. Došlo?

Je vám jasné,

že když dojde na nože, bývá to dost ošklivé. Ten cvok zřejmě nemá páru, jak boj na nože zpravidla končí. Špitál, s největší pravděpodobností vážné zranění, možná i zmrzačení, vězení, márnice - docela sranda. Máte několik možností. Věřte nebo ne, nejlepší je zavolat hospodského, ukázat na chlapečka prstem a říci: "Hele, tenhle mě tu otravuje.". Hospodský a vyhazovači ho z hospody vyprovodí. Můžete se vrátit ke svému pivu a ke své děvence.

Hlavní při obraně

je ... hádejte co. Správně - bdělá pozornost. Proberme si tedy specifické aspekty pozornosti, které je třeba uplatňovat při boji s nožem.

Bod jedna: Nechcete, aby vás soupeř bodl. Bod dvě: Když protivník už tasil nůž, je mnohem těžší se vyhnout bodnutí. Závěr: Nenechte ho vytáhnout nůž, ať po dobrém nebo po zlém.

Řekněme, že sedíte ve své oblíbené hospůdce a odpočíváte po těžké práci. Je pohodička, každý vás tu zná, s každým jste kamarád. Tak si popíjíte pivo a o nic se nestaráte, když vtom vidíte, že vás se zalíbením pozoruje nějaká pěkná mladá kůstka.Pak se odněkud vynoří její frajer a začne se do vás navážet. No nic, máte u sebe nůž.Průšvih je v tom, že on ho má také. A jak se z toho chcete vyvlíknout?

boj na nože

Když se vám před obličejem mihne nůž, snadno upoutá vaši pozornost. Ve skutečnosti je to však známkou toho, že nemáte všechny části těla či prostor před sebou pokryty tak dokonale, jak by bylo třeba. Jelikož boj na nože je zrychlenou formou zápasu podle pravidel, hrají tyto základní body důležitou roli. První věc, kterou se budeme zabývat budou nejčastější příčiny a události vedoucí k vyhrocení situace v boji na nože. To je totiž snad nejdůležitější aspekt sebeobrany každého člověka.
Obrana obsahuje souhrn všeho, co musí člověk udělat pro to, aby zůstal naživu, dokud nenadejde chvíle zúčtování. Střeh je postoj, který zaujímáte, když jste v koncích. Střeh je tedy projevem obranným. O jednotlivých postojích ve střehu pojednává samostatná kapitola.

Self-knowledge

is the basis of Jeet Kune Do because it is effective, not only for the individual's martial art, but also for his life as a human being.

Learning Jeet Kune Do is not a matter seeking knowledge or accumulating stylized pattern, but is discovering the cause of ignorance.

If people say Jeet Kune Do is different from "this" or from "that," then let the name of Jeet Kune Do be wiped out, for that is what it is, just a name. Please don't fuss over it.

The control of our being

is not unlike the combination of a safe. One turn of the knob rarely unlocks the safe; each advance and retreat is a step toward one's final achievement.

Jeet Kune Do is not to hurt, but is one of the avenues through which life opens its secrets to us. We can see through others only when we can see through ourselves and Jeet Kune Do is a step toward knowing oneself.

It is doubtful

whether there is such a thing as impulsive or natural tolerance. Tolerance requires an effort of thought and self-control. Acts of kindness, too, ate rarely without deliberation and "'thoughtfulness." Thus, it seems that some artificiality, some posing and pretense, is inseparable from any act or attitude which involves a limitation of our appetites and selfishness. We ought to beware of people who do not think it necessary to pretend that they are good and decent. Lack of hypocrisy in such things hints at a capacity for a more depraved ruthlessness. Pretense is often an indispensable step in the attainment of genuineness. It is a form into which genuine inclinations flow and solidify.

Our sense of power is more vivid when we break a man's spirit than when we win his heart, for we can win a man's heart one day and lose it the next. But when we break a proud spirit, we achieve something that is final and absolute.

It is compassion rather than the principle of justice which can guard us against being unjust to our fellow men.

That we pursue

something passionately does not always mean that we really want it or have a special aptitude for it. Often, the thing we pursue most passionately is but a substitute for the one thing we really want and cannot have. It is usually safe to predict that the fulfillment of an excessively cherished desire is not likely to still our nagging anxiety. In every passionate pursuit, the pursuit counts more than the object pursued.

That we pursue

something passionately does not always mean that we really want it or have a special aptitude for it. Often, the thing we pursue most passionately is but a substitute for the one thing we really want and cannot have. It is usually safe to predict that the fulfillment of an excessively cherished desire is not likely to still our nagging anxiety. In every passionate pursuit, the pursuit counts more than the object pursued.

We are told that talent

creates its own opportunities. Yet, it sometimes seems that intense desire creates not only its own opportunities, but its own talents as well.

The times of drastic change ate times of passions. We can never be fit and ready for that which is wholly new. We have to adjust ourselves and every radical adjustment is a crisis in self-esteem: we undergo a test; we have to prove ourselves. A population subjected to drastic change is, thus, a population of misfits, and misfits live and breathe in an atmosphere of passion.

Action is

a high road to self-confidence and esteem. Where it is open, all energies flow toward it. It comes readily to most people and its rewards ate tangible. The cultivation of the spirit is elusive and difficult and the tendency toward it is rarely spontaneous, whereas, the opportunities for action ate many.

The propensity to action is symptomatic of an inner unbalance. To be balanced is to be more or less at rest. Action is at the bottom -- a swinging and flailing of the arms to regain one's balance and keep afloat. And if it is true, as Napoleon wrote to Catnot, "The art of government is not to let men grow stale," then, it is an art of unbalancing. The crucial difference between a totalitarian regime and a free social order is, perhaps, in the methods of unbalancing by which their people ate kept active and striving.

So,

we acquire a sense of worth either by realizing our talents, or by keeping busy or by identifying ourselves with something apart from us -- be it a cause, a leader, a group, possessions or whatnot. The path of self-realization is the most difficult. It is taken only when other avenues to a sense of worth are more or less blocked. Men of talent have to be encouraged and loaded to engage in creative work. Their groans and laments echo through the ages.

The autonomous

individual is stable only so long as he is possessed of self-esteem. The maintenance of self-esteem is a continuous task which taxes all of the individual's power and inner resources. We have to prove our worth and justify our existence anew each day. When, for whatever reason, self-esteem is unattainable, the autonomous individual becomes a highly explosive entity. He turns away from an unpromising self and plunges into the pursuit of pride, the explosive substitute for self-esteem. All social disturbances and upheavals have their roots in crises of individual self-esteem, and the great endeavor in which the masses most readily unite is basically a search for pride.